PŘED INKÁSKOU ŘÍŠÍ
Tiwanaku: Předincká civilizace u jezera Titicaca
Jak se zemědělská osada na vysoké náhorní plošině poblíž jezera Titicaca proměnila v jednu z nejvlivnějších civilizací And – a proč nakonec zanikla.
Prohlédněte si výlety do Tiwanaku na GetYourGuide ↗Město na střeše světa
Tiwanaku leží na bolivijské vysočině Altiplano ve výšce přibližně 3 850 metrů, nedaleko jižního břehu jezera Titicaca, v krajině tak otevřené a vysoko položené, že se jí v Andách jen máloco vyrovná. Předpokládá se, že osídlení vzniklo kolem roku 110 našeho letopočtu, což z něj činí jedno z nejstarších městských center v regionu. V následujících staletích se rozrostlo v ceremoniální a politickou metropoli svébytné civilizace – nebylo to město postavené Inky, nýbrž osada, která vzkvétala mnoho staletí před vznikem Incké říše, a jejíž ruiny sami Inkové později považovali za prastaré.
Dosahujíc svého vrcholu
Moc Tiwanaku je obecně zasazena na svůj vrchol zhruba mezi lety 375 a 700 n. l., i když odhady toho, kdy přesně byl její vliv nejsilnější, se mezi výzkumníky liší a jsou nadále zpřesňovány novými vykopávkami a datovacími pracemi. Během tohoto období se zformovalo její monumentální jádro — Kalasasaya, platforma Akapana, polopodzemní chrám — a keramika, textilie a vyřezávané obrazy ve stylu Tiwanaku se rozšířily po široké oblasti jižních And, od altiplana až do dnešního severního Chile a jižního Peru, což naznačuje síť obchodu, náboženských poutí nebo politického vlivu, která sahala daleko za samotné město.
Hospodaření na altiplanu
Řídký vzduch na altiplanu a ostré noční mrazy znesnadňují běžné zemědělství, a tak Tiwanaku přišlo s řešením v podobě suka kollu – vyvýšených pěstebních valů oddělených úzkými kanály naplněnými vodou. Přes den kanály pohlcovaly sluneční teplo, v noci ho pomalu uvolňovaly, čímž udržovaly okolní půdu znatelně teplejší a chránily plodiny, jako jsou brambory, quinoa a cañihua, před mrazem, který by jinak zničil celou úrodu. Desítky tisíc hektarů těchto vyvýšených polí kdysi obklopovaly město – šlo o promyšlenou zemědělskou krajinu, díky níž Tiwanaku uživilo populaci daleko větší, než by holá a studená altiplano jinak dokázala unést.
Sdílený svět víry
Výjevy z Tiwanaku – především postava Božstva s berlí, vytesaná na Bráně slunce – se objevují na keramice i tkaných textiliích nalezených stovky kilometrů od samotného města, což dokládá, že jeho náboženské představy, a velmi pravděpodobně i poutě k tomuto místu, sahaly daleko za jakékoli politické hranice, které mohl přímo ovládat. Mnoho archeologů dnes vnímá Tiwanaku méně jako dobyvačnou vojenskou říši a spíše jako ceremoniální centrum sdíleného andského náboženského a obchodního světa, které k sobě přitahovalo zboží, lidi i poplatky, aniž by nutně vládlo každé vzdálené komunitě silou – ačkoli otázka, jak přímo ovládalo odlehlé regiony, je stále předmětem živých debat.
Tajuplný úpadek
Kolaps Tiwanaku, k němuž došlo přibližně v letech 1000–1100 našeho letopočtu, zůstává jednou z opravdu otevřených otázek andské archeologie. Jádra sedimentů odebraná z jezera Titicaca i ledová jádra z nedalekého ledovce Quelccaya ukazují na vážné a dlouhodobé regionální sucho v tomto období, které by ochromilo pěstování na vyvýšených polích, na němž bylo obyvatelstvo města závislé při získávání potravy. Novější a přesnější datovací metody však naznačují, že politický kolaps města mohl začít dříve, než nastaly nejsušší roky, takže sucho samo o sobě nemusí být celým příběhem – výzkumníci dodnes diskutují o tom, jak se klimatický stres, vnitřní politika a sociální napětí spojily a město nakonec přivedly k zániku.
Odkaz, který přežil město
Samo město bylo z velké části opuštěné, ale obrazy a mýty Tiwanaku nebyly zapomenuty národy, které přišly později. Pozdější andské společnosti, včetně Inků, považovaly ruiny za starobylé a posvátné dávno předtím, než samy získaly moc, a prvky náboženské symboliky Tiwanaku se ozývají v pozdějších inckých mýtech o stvoření, úzce spjatých s jezerem Titicaca. Dnes jsou Aymarové žijícími kulturními dědici altiplana a Tiwanaku je od roku 2000 zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO jako jedno z historicky nejvýznamnějších předkolumbovských hlavních měst v celé Jižní Americe.